Ve Švýcarsku žijí tři národostní skupiny, Jenische (30‘000 až 40‘000), Sinti (několik set) a Romové (50‘000 až 80‘000). Každá národostní skupina má svůj jazyk. Mezi sebou se spíše domluví Jenische a Romové. Skupina Jenische a Sinti mají ve
Švýcarsku dlouhou historii, která se datuje od 15. století.
Charakteristický a velice důležitý je jejich rodinný život, který je velice intenzivní jak o víkendech, tak při mimořádných příležitostech jako je svatba nebo úmrtí. V r. 2016 byly švýcarskou vládou uznáni Jenische a Sinti jako součást švýcarské společnosti. Tzn. kantony s obcemi jsou povinni pro jejich pobyt zajistit pozemek. Pro všechny tři skupiny je charakteristické, že částečně mají nomádský životní styl (asi 10 %). Na jaře vyráží s dětmi v karavanech na cestu. O přestávkách na stanovištích muži vykonávají typická povolání jako zahradník, malíř, prodavač nebo opravář všeho druhu. I když v souvislosti s povoláním stačí umět číst, psát a počítat, tak integrace ve školním systému zůstává a děti se učí i na cestě. Podstatná většina jich však zůstává doma a vykonávají celoroční pevná zaměstnání.
Za tímto účelem kantony pronajímají za poplatek pozemek, na kterém je možno zůstat. Jde o stálá místa, kde pobývají celoročně a místa průjezdní nebo tranzitní. V létě jsou na cestě stovky karavanů a místa pro pobyt nestačí. Ze zahraničí přijíždějí
další skupiny a většinou se to řeší privátně třeba s nějakým sedlákem. Romská menšina ve světě mající 8 mil. až 12 mil. příslušníků je zajímavá tím, že nemají svoji zemi, potažmo stát ani vládu. Po staletí Švýcarsko zakazovalo vjezd cikánům a teprve v letech 1960/1970 přišel větší počet Romů jako Gastarbeiteři do Švýcarska.
V období Balkánské války v 90. letech minulého století přišli do Švýcarska další Romové. Tato národostní skupina výše zmíněný status ještě nemá. Žádost o uznání romské menšiny ve Švýcarsku byla podána v r. 2015 a je nadále ve zpracování. V období holokaustu to byla po židech druhá největší pronásledovaná menšina. Integrace těchto národostních skupin ve Švýcarsku má stinnou stránku. V období 1920 až 1972 byly rodinám odebírány děti na tzv. převýchovu. V r.1992 následovala omluva prezidenta federace a též odškodnění. Po tomto traumatu není divu, že jsou členové menšin stále nejistí a často nepřiznávají svoji příslušnost. Bohužel předsudky přežívají do dnešních dnů.
Švýcarské zkušenosti s těmito menšinami ukazují, že je třeba vyjít vstříc, komunikovat a vytvořit podmínky pro kočování i když se jedná o zlomek usazené menšiny. Důležité je také nevytvářet obytná ghetta, ale dát k dispozici pozemek pro jejich trvalý i přechodný pobyt. Švýcarské menšinové skupiny odmítají názvy jako cikáni nebo kočovníci, které považují za ponižující. Výjímkou je historie a etnologie.
Wetzikon, 19.11.2023 i.valicek@bluewin.ch
Zdroj: Tagesanzeiger