Abychom měli celoročně příjezd k našemu domku v tessinských horách, rozhodli jsme se koupit si jeepa. Podmínka byla: musel pokaždé ujet 120 km po dálnici, aby na posledních 15 kilometrech zdolával ten nejtěžší terén, v zimě sníh, na jaře led. A aby uvezl tu spoustu kamení, kterou jsem potřeboval na zeď. A aby s ním mohla jezdit Barbara, moje žena (výška 155 cm), zrovna tak jako já (188 cm).
Udělali jsme seznam „čtyřkolek“, které byly na trhu a začali testovat. Brzy jsme některé vyřadili. Třeba Nissan Patrol, báječné auto, ale obrovské, nevešlo se do garáže. Lada: nespolehlivá. Suzuki: laciná plechárna. Jiná se dostala do stálého výběru, kde se jen měnily pozice.
Jedno z posledních, které jsme zkoušeli, byl Chevrolet Blaser. Velmi komfortní a výborně vybavený. Jenom s řazením jsme měli oba trochu potíže. Ale prodavač nám udělal férovou cenu, a tak jsme se dohodli: máme na zítřek ještě domluvenou jízdu s Fordem, ale jsme v podstatě rozhodnuti. Zavoláme v pondělí a podepíšeme smlouvu. „To by ten Ford musel být zázrak, abychom ho vzali.“ Ale prodavač poznamenal tiše: „Je to zázrak!“ Měl jsem s Fordy špatné zkušenosti, ale nutno podotknout: s evropskými. Nízká kvalita, špatný servis.
Velmi sympatický majitel garáže nám ho nejdříve představil. Půjčil si ho prý od jednoho svého zákazníka, zatím jsou všechny Fordy Bronco II vyprodané. Byl moc hezký, ne velký. Motor šestiválec 3 litry, automat, ale vykoumaný: čtyři pozice řadicí páky: pozice 4: 1. až 4. stupeň automaticky, pozice 3: 1. až 3. stupeň automaticky, pozice 2: 2. stupeň na pevno, pozice 1: první stupeň na pevno. To protože na ledě je příjemnější rozjíždět se na dvojku a převodovka by neměla řadit. Motor má na to síly dost. Kromě toho ruční uzávěrka diferenciálu. A vybavení: vytápěný volant, vytápěná přední sedadla a klimatizace. Při zapnutém tempomatu kontrola spotřeby. To se nám líbilo, ale jak jezdí? Je krátký, ten bude na silnici skákat! Vyjeli jsme na silnici, neskákal, jel i v prudkých zatáčkách jako na kolejích. Ani na dálnici jsme neměli pocit, že jsme v jeepu, ačkoliv byl tvrdě pérovaný. „Kolik to uveze?“ „Povolených je 800 kg, ale asi by uvezl i tunu! Péra to na ni má, motor taky!“
„No a teď bych si ho rád vyzkoušel někde v terénu. Nevadí, když ho trochu zamažeme?“ Chvilku přemýšlel a pak nás navedl po jedné lesní cestě do pískovny. Cesta tam končila, okolo byly jen haldy volně sypaného štěrku. „Kde to tu mám zkoušet?“ ptal jsem se. Řekl mi abych vyjel na jednu haldu toho štěrku. „Ale doporučuji zavřít diferenciál!“ Tak jsem zavřel diferenciál, vyjel na tu hromadu toho štěrku, nahoře se otočil a sjel zase dolů. Barbara, která seděla vzadu, chtěla vystoupit, tohle nemusí. Ano, Ford Bronco II byl zázrak!
„A kolik stojí?“ „Čtyřicet čtyři tisíc, ostatní dávají deset procent, ty Vám dám taky.“ Barvu jsme si mohli vybrat. Vybrali jsme dvoubarevnou: modrá metalíza, dole tmavá, nahoře světlá.
V pondělí jsem volal do Chevroletu, že jsme koupili Forda. Řekl mi, že to věděl, že ho koupíme.
Užívali jsme si ho léta, vyšplhal se kamkoliv. Na Rheinwaldhorn (3402 m n. m.) jsme vyjeli do dvou tisíc metrů autem a pokračovali pěšky odtamtud, kde ostatní turisté dělali poslední pauzu. Seděli tam na kládách, jazyk na vestě, a rozhodovali se, mají-li pokračovat nebo se vrátit do údolí.
Jednou jsme navštívili sousední údolí Pontirone. Když silnice skončila, byl tam jen malý můstek přes říčku Lesgiuna a za ním strmá stezka do hor. Můstek pod námi nespadl, a tak jsme se šplhali do hor. Nahoře se otevřel překrásný výhled, obrovská horská pastvina Alpe di Cava plná koz. Uprostřed farma. Dali jsme se do řeči s „bačou“. Prý má asi tři tisíce koz, které každý den dojí. Měl na to automaty, kozy si je našly a vydojily se samy. Z mléka dělá kozí sýr, který jeho sestra v Biasce prodává. Jestli prý jezdíme do Biasky? Řekli jsme, že tam jezdíme nakupovat. Tak nás požádal, jestli bychom mu nevzali trochu sýra k sestře. To jsme rádi udělali, vezli jsme ho přes metrák a od té doby jsme měli zadarmo čerstvý kozí sýr, kdykoliv se nám zachtělo. A voněl po alpských bylinkách! Bodejť by ne!
Samozřejmě že Ford odvezl i kamení na zeď, cement i dřevo. A těžký kamenný stůl dovezl až na místo, kam jsem ho chtěl postavit. Po takovém transportu jsem jen vykartáčoval čalounění a vůz byl zase jako nový.
V zimě, když začalo sněžit, projel jsem trasu asi 2 km až k mostu. Když to do rána zmrzlo, měl jsem ledové koleje až do jara. Sněhu bývalo v Ponteriu hodně, měli jsme na auto čtyři řetězy. Byli jsme s Barbarou tak sehraní, že jsme dovedli nasadit všechny čtyři řetězy za šest minut.
Forda jsem si odvezl s sebou do Itálie. Bohužel nebyl jako typ v Itálii homologován, nedostal jsem na něj italské papíry a musel jsem ho prodat. Brečel jsem, když jsem ho prodával. Ale to už je zase jiná historka.
Jan Kříž, 2021