Brzy po svém příchodu do Basileje jsem se seznámil s bratry Georgem a Josephem Fleuryovými. Georges byl vynikající jazzový varhaník, prodával Hammondovy varhany a předváděl je. Předváděl je výtečně a byl tím také proslulý. Jeho mladší brácha Joseph hrál na tenorsaxofon. Dohodli jsme se a doplnil jsem jejich duo bicími.
Georges byl ve Švýcarsku skutečně známý, hrál stylem Jimmyho Smithe, proto jsme pořádali často jazzové koncerty, nejen v celém Švýcarsku, ale také v Německu: Freiburg, Stuttgart a Karlsruhe. V repertoáru jsme měli hodně témat zmíněného Jimmy Smithe, ale také nějaké naše vlastní skladby. Jednu, kde hrály bicí podstatnou roli, jsme nazývali „Strč prst skrz krk“, ten výraz se klukům hrozně líbil. Kromě zmíněných jazzových koncertů jsme hráli občas i k zábavě, hlavně pro různé Georgeovy přátele nebo prominenty. Rozšířili jsme náš repertoár o šlágry a známé skladby, o nichž publikum vědělo, co na to mají tancovat. Joseph také zpíval, uměl báječně napodobovat L. Armstronga nebo G. Becauda.
Zkoušeli jsme občas večer ve farním sále. Odpoledne tam cvičila jedna slovenská operní zpěvačka, která přišla nedávno do Švýcarska. Když zjistila, že rozumím česky, vrhla se na mne, aby se vypovídala. S němčinou měla zřejmě potíže.
Georges mě požádal, abych ho naučil česky různé poznámky, jako třeba: „fakt jo?“, nebo „vážně?“, „neříkejte!“. Když jsme se se zpěvačkou zase potkali, pozdravil ji „dobrý den“. Jakmile to slyšela, spustila svoji kulometnou palbu ve slovenštině na George. A on jen poslouchal, a když se zpěvačka mezi větami nadechovala (no spíš mezi celými odstavci, byla zpěvačka a uměla dýchat!), prohodil „opravdu“, „neuvěřitelné“. Uměl to vyslovit naprosto bez cizího přízvuku. Když jsme jí později vysvětlovali, že Georges je Švýcar a nerozumí ani slovo slovensky, nevěřila nám. „Vždyť jsme si tak pěkně popovídali!“
Jednou jsme hráli v jednom sále, kde bylo velmi malé pódium. Větší část pódia jsem zabral já se svojí baterií, pak vedle mne Georges s varhany. Před bicími stála stolička a na ní náš zesilovač, aby ho mohl Joseph obsluhovat. Jednalo se o velmi starý zesilovač, ještě s lampami. Joseph měl stát v úzkém prostoru vpředu a „dělat show“. Nebylo mu dobře, asi na něj lezla chřipka, proto si objednal veliký hrnek horkého čaje s citronem. Když mu ho číšník přinesl, Josef právě zpíval, a tak jen pokynul, aby mu ho postavil na zesilovač. Ten byl horký a nebylo tam nebezpečí, že čaj rychle vystydne. Při jednom nekontrolovaném pohybu kopnul Joseph do stoličky a čaj se vylil do zesilovače. Jenom to zasyčelo, nad zesilovačem se objevil obláček páry, ale zesilovač běžel dále. Po dokončení skladby jsme se na Josepha vrhli: „Prosím tě, co tě napadá vylít čaj do zesilovače?“ Pokrčil jen rameny a poznamenal laxně: „Byl slabej!“
Pro ty, kdo tvrdí, že Švýcaři nemají humor, budiž tato historka důkazem o naprostém opaku.
Jan Kříž, v lednu 2022